pondělí 6. prosince 2010

Dobšice -pohledem literáta a recenzenta


Sapík 2010 - podzim v Dobšicích u Znojma (malebné to obci s příčetným a lidským starostou - jev chválabohu šířící se -, který vernisáž podpořil svou přítomností) byl pro mě především potvrzením toho, že mezi samozvanými amatéry a takzvanými profesionály je rozdíl pouze v tom, jak jsou přijímáni odbornou veřejností; každá tvorba - i méně dobrá, než jsem měl možnost v Dobšicích zhlédnout - je odkrýváním a potvrzováním lidského údělu a také povznášením se nad něj.
V paměti mně utkvělo několik fotografií z mnoha, těch několik je však navždy; měl jsem dojem, snad i kýmsi potvrzený, že svými pracemi se neúčastnili všichni ohlášení přispěvatelé; Vláďu Havrana Smýkala jsem již znal - nevystavoval zde toho mnoho, taktéž Jarda Sklenář mi nebyl neznámý; z ostatních oceňuji výtečný portrét J. E. Friče (Básník zpívá blues), který je esencí tohoto barda, od Emira Chaliho, po jehož levé straně vystavovala Renata Hasilová, její černobílý snímek byl pozoruhodnou metaforou velkoměsta: záběr na vzájemně se křižující, proplétající se tramvajové koleje zasazené v dlažebních kostkách; vedle ní byly vystaveny výtečné fotky Zdenka Dvořáka z výlovu rybníka, z nichž zvláště jedna nebývale podněcovala představivost archetypální silou (jako by se Charón plavil po Styxu); o kus dál byly - jak bych to nazval? - intimní fotografie květin a hmyzu, vše v barvě, a ještě dál doleva byly umístěny fotografie podzemních chodeb: mimoděčné putování; nemohu opomenout benjamínka: Lukáše Smýkala, tíhnoucího k dokumentární fotografii - představil několik zajímavých záběrú, mnohoslibných do budoucna, bude-li na sobě pracovat: stylová čistota - neboli rukopis - ještě není vyzrálá, svébytná, to si však žádá čas a uspěchat to nelze; mezi Jardou Sklenářem a Vláďou Havranem Smýkalem se dobře vyjímala tvorba Elišky Vorlové jejíž tvůrčí poloha byla rozkročena mezi Arcimboldem a Boudníkem, to vše samovolně, bez epigonství, přítomný ekletismus však také - alespoň pro mě a v náznaku - svědčí o nacházení, hledání té pravé vyjadřovací polohy: jsem zvědavý, čím mě ona a Lukáš Smýkal překvapí příště: u talentovaných lidí stačí i krátký čas k tomu, aby se posunuli dál, anebo aby se zcela zničili, já však věřím - a dvojnásob u mladých lidí - v to lepší.
S Emirem Chalim, který byl střízlivý tak, jak já opilý, tedy zcela, jsme ještě v noci jeli do Brna: cesta je pro mě leporelem pocitú a kdo umí fotografovat fantazii, nechť se toho ujme; k Emirově cti podotýkám, že tento dobrý muž a opatrný řidič dopravil v pořádku domů jak mě, tak Standu Vodu s jeho přítelkyní; Standa s J. E. Fričem na vernisáži vystoupili s písněmi Boba Dylana - po nich zahrál na kytaru a zazpíval - ač nezván, ale přece právě o to jde - mladík, který představil zhruba desítku vlastních skladeb. A nebylo to špatné. A nejen tohle. Fotografie, fotografiky, milí lidé, známé tváře přátel, dobré pivo: to pro mě byla výstava sdružení MASO-X v Dobšicích u Znojma v hospodě u Sapíka, léta Páně 2010.




3.12.2010 v Seredi

Radek Dyma

9 komentářů:

  1. no jo, Radek když se rozpovídá :))) ...i přes tu, jak poznamenal opičku, moc dobře vystihnul a doplnil další dění kolem našeho fotoclubu :)

    OdpovědětVymazat
  2. Fajn povídání fajn chlápka a fajn fotky k tomu.

    Jen ta chvála mé osoby je poněkud přehnaná...

    :-)

    OdpovědětVymazat
  3. fajn připomenutí odpoledne, na které hodně vzpomínám...

    OdpovědětVymazat
  4. Určitě dobře strávený čas.Rád jsem početl a pokoukal na foto.Bohužel nebyl:-)()

    OdpovědětVymazat