neděle 31. října 2010

Z deníčku mé kočky...I


.....
Jsem kočka co ráda poslouchá příběhy předčítané z knih,
předoucí, s tlapkami pod bradou,
do klubíčka v měkkém pelíšku schoulená
a do příběhů vtažená tak, že není žádný rozdíl
co je v knize a co jsem já.

Jako kočka umím spřádat vlastní příběhy
a malovat je do obrázků
tak to jsem já...

sobota 30. října 2010

Poslední středa v měsíci říjnu




Byl to náročný den.
Nejlákavější ze všeho bylo dojet domů,
vzít psa a zmizet do polí...
Vyvětrat hlavu.
Do Brna se mi vlastně ani nechtělo.
Věděla jsem, že nejsem schopna přinést nic.
Potřebovala jsem prostě být.
A to není fér - jen být a jen brát...
Hodinové toulání se Brnem
mi zpočátku připadalo dlouhé a šedivé.
Jenže svítilo sluníčko...
...a jak už to bývá,
zbloudilý paprsek zasáhl cíl
(ne, na náhody nevěřím)
a osvítil Obraz.
Moje ruce tak napůl nevědomky
vytáhly canona
a můj pohled pomalu zaostřil
...
pak už bylo pár minut před pátou
...
a pak už
...
dobře bylo
...
tak dík

Autoportrét

Havran a Markétka

























Z focení kocórů v Rudickém propadání 15.10.2010

pátek 29. října 2010

Autoportrét Gloriana Daye


Mně lidstvo bylo nic...
Já žil jsem pro člověka
a jeho drama,
a to zrovna tam,
kde dvojí bytost čeká
a je sama...



Vladimír Holan: MOTTO

... domácí úkol presidenta clubu ...

***

Ostravské industriální fragmenty

Jednou na moji fotku kdosi reagoval, že jsem industriální Keroulac.
Něco málo pravdy na tom bude.
Mám rád industriální a post-industriální detaily a „zátiší“, taky rád cestuji, ještě raději vlakem, a úplně nejraději do Ostravy.
Je to hotový ráj pro blázny jako já.

A rád bych se s vámi o mém cestování podělil.

Předpověď počasí přála, s volnem to v práci to taky vyšlo, takže jen kontrola fotovercajku, nabít sadu baterií a tradá na vláček.
Zakoupil jsem jízdenku a nějaký ten skrovný dlabanec, usadil se ve vagónu a trpělivě čekal, dokud po několika dlouhých minutách celá souprava nepoposkočila, naříkavě zaskřípala ve všech šroubiskách a nýtech a nechotně se nedala do pohybu.
Sluníčko svítilo, cesta příjemně ubíhala.

Při příjezdu do Ostravy ovšem oblohu zakryla hustá šedivá mračna, což se pranic nelíbilo mému SX10.
Snad bude líp, říkal jsem si během hledání nějakého zajímavého a zatím mě neznámého místa.
Tradičně zbrkle sednu do prvního autobusu, avšak čím víc zastávky ubíhaly, tím také narůstal pocit, že je něco špatně.
Zapíchnul to ve mně neznámé vesnici, a já věděl, že je to špatný, ne-li horší.
Po rozhovoru s bodrým řidičem jsem naštěstí zjistil, že sice autobus nejede tam, kam jsem původně zamýšlel, ale že je nablízku alespoň nějaká koksovna.
Sláááva!
Moje dušička zaplesala, stativ na rameno a hurá do neznáma.

Asi po dvou kilometrech začaly vystupovat v dáli nějaké industriální stavby.
Nálada se zvedala, ale jen do té doby, než se objevil vysoký betonový plot.
Pokračoval jsem dál k bráně, jednání s ostrahou však bylo házením hrachu na zeď, jak jsem předpokládal.
Naštěstí na místě byla také autobusová zastávka s přístřeškem v politováníhodném stavu, pro mě ovšem optimálním. Popraskaný lak, rez, to já rád.
Také jsem zjistil, že celou fabrikou projíždí autobus, bohužel nejbližší až za pět hodin.
Vytáhl jsem fotonádobíčko a pustil se do práce.
Po chvilce zbystřil i tovární strážný a vydal se s hrozivě vyhlížejícím psiskem po boku mým směrem.
„Pane, vy jste z Dopravního podniku?“
Ledabyle odvětím: „ Ne.“ A dál si ho nevšímám.
Strážný se nenechá odbýt: „Proč to tedy fotíte?“
A já opět nevzrušeně: „Protože chci.“
Koukne zhnuseně na psa, zakroutí hlavou, zamručí: „Pojď!“ A neochotně s občasným podmračeným pohledem přes rameno odchází, zjevně znechucen nehoráznou šíří nepochopitelných občanských svobod.
Vrátní jsou tradičně důležitější, než samo veličenstvo generální ředitel.

 

Konečně klid a já se mohl věnovat své zastávce.

Asi po hodince příjemného focení jsem sbalil fidlátka a vracel se zpátky na konečnou autobusu.
Tam čekala již zmiňovaná šoférská osoba se svým kostitřasem, po krátkém rozhovoru a poděkování za tip jsem cvaknul - tentokrát jízdenku - usadil se a spekuloval, co dál.

Vyrazím na Landek, padá rozhodnutí. Velice zajímavý industriální prostor a já tam nikdy nebyl. S tím se musí něco dělat!
Po výsadku z autobusu hážu opět stativ na rameno a ve stavu plné pohotovosti vyrážím.

Po několika kiláčcích jsem byl v říši divů, jak Alenka za zrcadlem.
A první, co mě přivítalo, byla slečna parní lokomotiva.
Z dálky vypadala zajímavě, bohužel při bližším ohledání zkalilo radost zjištění, že je značně necitelně napatlaná barvou. Tato vrstva „líčidel“ jí k figuře moc neladila, ale jinak krasavice na slovo vzatá.
Dále jsem pronikal do areálu a zjištění, že se tu mohu zdarma nejen pohybovat, ale i fotit potěšilo.
Celý je vlastně rozdělen na dvě části.
Ve spodní jsou různé stroje, například hvězdicový těžní stroj Donbas, lokálka, atd.
Taky se zde nachází malá hospůdka, což mě samozřejmě nenechalo chladným.
Paráda, trocha jídla a pivko se šikne vždycky, bohužel personál o zákazníka nejevil přílišný zájem, po dvacet minut se nikdo neobjevil. Skandální. Asi taky zrezivěli.


 
                                                                                                                              - Pokračování příště-

úterý 26. října 2010

Expedice Křtiny






Památného slunečného dne, v neděli 10. října se uskutečnila první společná akce našeho fotoklubu I.FPC.
Expedice do Křtin, známého poutního místa, proslulého svým krásným Mariánským chrámem geniálního barokního architekta Jana Blažeje Santiniho – Aichla, svou neméně kouzelnou okolní přírodou a především krásou místních příslušnic něžného pohlaví.
Před velkolepou budovou Mariánského chrámu zde probíhaly po celý den fotomanévry brigády rychlého nasazení I.FotoPoetického Clubu v následujícím složení:
polní maršál: Havran V.S.
zástupce polního maršála, armádní generál Jiří Dressler, pověřený řízením výsadku a osvětlovací a týlové zabezpečovací jednotky
zástupce zástupce polního maršála, armádní generál Jarda S, pověřený spoluřízením výsadku
generální inspektor výsadku, armádní generál Kulda
vrchní velitel meziplanetární letecké flotily An Anus
admirál Emir Chali, president I.FPC
Tato šestice měla za úkol vystřílet co nejvíce fotostřeliva na krásná děvčata z místního divadelního a tanečního kroužku Saltarín za účelem pořízení co nejvíce jedinečných a neopakovatelných snímků pro potěchu děvčat i svou.
Po seznámení se s terénem jako příprava na akci samotnou započala rozstřelba. Armádní generál Jarda S si stoupnul na kámen, zahalil se do slušivého hábitu, zaujal pozici zkamenělého druida a nechal se ostřelovat zdatnými kanonýry našeho výsadku.
Po uvítání nám v ústrety vyslanou dívčí delegací jsme navštívili naše příští oběti v úpravně jejich účesů a zevnějšků – v místní škole. Zde proběhl krátký zastřelovací trénink pro palbu ve zšeřelém prostředí, načež došlo posléze konečně ke všemi netrpělivě očekávané akci samotné – ostrým střelbám.
Vyparáděné ženy a dívky vykráčely slavnostně a ladně na místní promenádu, pročež po krátké procházce zaujaly pozice na schodišti před místním chrámem.
Půvabná a krásná děvčata poté ochotně a profesionálně s úsměvy na rtech náruživým kanonýrům pózovala ve svých překrásných historických kostýmech z různých období a všelikých končin světa, od gotiky a renesance přes baroko až po roucha ze vzdálených exotických krajin.
Byl slunečný, avšak dosti chladný den. Těžce odění fotostřelci trpěli více spíše ne zrovna ideálními světelnými podmínkami než chladem, zato děvčata se svými odhalenými ramínky a dekolty zimou zjevně poněkud trpěla, nedala však na sobě nic znát a s úsměvy na tvářích statečně překonávala nejen těžkou fotostřelbu, ale především nepříjemný chlad.
Pro zahřátí všech aktérů tohoto zábavného představení byly doneseny i zásoby domácí slivovičky, která těm, kteří neřídili těžkou techniku a mohli si zavdat, zahřála nejen útroby, ale rovněž ještě zvedla beztak již dosti povznesenou náladu a chuť do dalšího boje.
Po skončení manévrů před místním chrámem byly ženy a dívky naloženy na vozovou hradbu a odvezeny do kopců do místní krásné přírody, aby zde dále vystavovaly na odiv svou krásu nejen slunci a břízám, okolojdoucím poutníkům a výletníkům, ale především nenasytným členům našeho fotovýsadku a oddávaly se napospas neutuchající palbě jejich mírumilovných zbraní.
Když vše bylo v nejlepším a znavené slunce se již začalo sklánět k obzoru, zazněla poslední salva. Celá kumpanie se i s trénem přesunula do místní restaurace U Farlíků, kde byla tato náramně vydařená akce oficiálně slavnostně zakončena a aktéři se zahřáli horkým čajem a studeným pivem.
Vznikla tak spousta krásných a zajímavých snímků a jeden nezapomenutelný zážitek, který se jak všichni doufáme, bude někdy v budoucnu opakovat, neboť brigáda rychlého nasazení je lačná boje a hlavně trofejí. Těch náruživí kanonnýři nemají nikdy dost a dívky se jistě taktéž těší na naše lepší a přesnější, příště snad takřka profesionální zásahy.
Děvčatům slibujeme, že příště nebudou muset mrznout a naše záběry budou po tomto cvičení ve všech směrech ještě mnohem zdařilejší.

Hlášení o úspěšné expedici vypracoval a podal:

Emir Chali, president I.FPC, admirál

:-)

Další fotografie z akce:

sobota 23. října 2010