úterý 28. prosince 2010

Šípková




Mám ráda šípkové růže...

Jsou
něžné
voňavé
mnohokvěté
a jemných odstínů

Potěšují oko

Jsou vytrvalé

Rostou i na nehostinných místech

Jsou potravou

Jsou útočištěm

Poskytují stín a bezpečí

Poskytují potravu

Není snadné je vykořenit a zničit...

Ano - občas jsou pichlavé... ale stejně:
Je toho hodně, v čem bych ráda byla jako planá růže...

pondělí 27. prosince 2010

pátek 24. prosince 2010

přání


Krásné a pokojné
sváteční dny,
čas zastavit se,
čas být spolu a dělat to, co děláme rádi,
a ať nemineme náš vlak,
ať život jen neprobíhá kolem...

Renka

PS: jsem mezi vámi moc ráda....
PS 2: fotka je z cesty domů z posledního letošního setkání

čtvrtek 23. prosince 2010

Medovník... přítel strom


.....

Když zavřu oči, mohu se vydat na procházku.
Projdu třemi mlhami, dvěma slunci, vodou plnou hvězd.
Otevřu oči a spatřím zázračný svět....

Vstupuji do obrazu, stal jsem se součástí malířského plátna.
Mé oči jsou štětce tančící po obraze a z palety barev
vykvétají mé city, přání, touhy a vzpomínky.

Jsem opět chlapcem.

Vidím se, jak stojím v šeru lesa. Dívám se na sebe z velké dálky a netuším, jak jsem se tu vlastně objevil. Zapomněl jsem na toho chlapce, až teď si vzpomínám, že ve mě pořád žije, i když mu v čase, který po mě neustále vyžaduje moudrá a dospělá rozhodnutí, sotva věnuji pozornost. Rozhlížím se kolem a nechávám se vést, splývám s obrazem. Až mě les jak vodní proud vyplaví na louku.

Tady tančí víla...

Je to malá dívka, je to žena, nebo stará čarodějka s tváří dítěte? Kdoví. Tančí tu už stovky let, stále stejná, nevinná a hřešící, neustále toužící po rozednění a po lásce.

Zahlédla mě a blíží se ke mě...

„Chceš-li, prozradím ti tajemství.

Nejdříve ale projdi třemi říšemi -
Říší vůní... Říší chutí... a Říší světla...

Až vstoupíš do Říše vůní, zůstaň zde tak dlouho,
dokud nenajdeš tu nejjemnější a nejvzácnější vůni.
Lesní žínky ti budou na mechových polštářích nosit nejomamnější vůně, z bledých rukou sypat voňavá kouzla,
ale ty najdi vůni čistou jako lesní pramen.
A takovou vůni mi přines.

.....

V Říši chutí tě čeká mnoho nástrah.
Jak neztratit cestu v zemi,
kde i po kmenech stékají kapky medu?
Všechno všecičko kolem je sladké, ale ty mi přines, co je nejsladší.
Pamatuj, že jsi to jen ty, kdo dává sladkost pokrmům bez chuti.
Pamatuj, že sladké nenalezneš pouze v ústech.

.....

A nyní jsi v Říši světla.
Tady potkáš zakleté bludičky, vyslance pekla,
posly Slunce a všichni ti budou vyprávět o světlu.
Možná ale, že ho najdeš v něčích očích,
možná ho objevíš v sobě.
Až nalezneš, co je nejzářivější, tvůj úkol bude splněn.

.....

Odevzdáš mi právě to, co je nejzářivější,a také nejsladší a nejvoňavější.
Vrátíš se zpátky, projdeš vodou plnou hvězd,
dvěma slunci, třemi mlhami.

A já ti pak k nohám položím tvé dary.

Snad si vzpomeneš.”


.....

............................................................pohádkové Vánoce přátelé.........................................................

Krásné šťastné a veselé Vánoce


všem členům I.FPC a všem návštěvníkům blogu přeje Emir Chali.

:-)

úterý 21. prosince 2010

úterý 14. prosince 2010

revoluce


Klášter měl své předpisy, ale Mistr vždycky varoval před tyranií zákona.
"Poslušnost předpisy zachovává," říkaval.
"Laska ví, kdy je porušit."
(Anthony de Mello,SJ, Minutová moudrost)

sobota 11. prosince 2010

Ze starého nové


Už pár dní bojuju s bacily a únavou. Zvládám jen to nutné a na bílou peřinu koukám z pod peřiny. Nové fotky se na kartě rodí jen v práci a tak - chtěje napsat alespoň minipříspěvek - brouzdám archivem a oblékám do nových šatů staré úlovky...
Název článku ale nereflektuje jen přepisování starých dat... Ulity mám ráda. Často mě svou krásou inspirují k zachycení. Přitom jsou - velmi často - jen prázdnými skořápkami.... přesto si zachovávají otisky života, otisk geniality a úžasnosti a báječnosti stvoření.... To, co opravdu žilo a bylo plné života, smrt nepohltí....

A tak přidávám pár veršů z Písně písní, které jsem četla dnes ráno :-)

Lásku neuhasí spousty vod,
neodplaví ji říční proud.
Kdo by lásku chtěl za celé jmění pořídit,
jedině by se zesměšnil!

Z deníku fotografa: Ostravské industriální fragmenty II


Po marné snaze upoutat obsluhu mou přítomností to vzdávám a nasazuji směr kopec v dáli.
Na uvítanou mi mává těžní věž dolu Anselm.
Důl původně pojmenovaný Ferdinand založila kapitola olomouckého arcibiskupství v roce 1830.
8. dubna 1843 ho koupil Salomon Mayer Rothschild a přejmenoval na Anselm po svém synovi.
Těžba v důlním poli byla ukončena 2. srpna 1991 a v roce 1992 byl proveden zásyp jámy.
Objekty jsou postaveny v architektonickém slohu průmyslové secese.
V podzemí je veřejnosti přístupné štolové patro ve slojích Albert a František. Důl Anselm je nyní kulturní památkou. V přilehlém okolí se nacházejí i budovy báňského záchranářství.
Toliko z historických pramenů.
Vylézá sluníčko, tak rychle rozestavuji stativ a odpojuji se od reálného světa. Jako by se zastavil čas. Fotím, co se dá, jak staré přilehlé budovy, tak samozřejmě těžní věž :-)
Jsem prostě v industriálním ráji.
Nikdo neruší, takže můžu experimentovat a pokusit se zachytit kouzlo okamžiku i když hladina osvětlení je nízká.
Asi po 2hodinách jsem plně uspokojen a rozhoduji, co dál. Buď osedlat železného oře a vyrazit k rodné domovině, nebo ještě prozkoumat důl Petr Bezruč, který je údajně opuštěný. Po chvilce váhání dávám foták do brašny, stativ na rameno a vyrážím směr další fotografické zážitky.

Asi po hodině chůze nasedám na autobus 39…nebo trolejbus? Už netuším. Poprvé vím, kam přesně jedu. Jen se modlím, aby tam nebyla hodně přísná ochranka.
Konečně autobus zastavuje u dolu P. Bezruč. A další příjemné zjištění. Důl je na prodej. Ne že bych ho chtěl koupit a státi se uhlobaronem, ale tuším, že budu mít klid na focení.
Vrátnice je jak po náletu v pětačtyřicátém. Uvnitř areálu sluníčko nečekaně podporuje moje snahy. Je tu několik neobydlených budov plus strojovna a těžní věž. V okolí se pohybuje sice pár lidí z externích firem, ale nevšímají mě a já jich také ne.
Lehce kontroluji dveře strojovny, samozřejmě zamčené.
Mohl bych je možná vypáčit, ale to není můj styl.
eSix desítka ve stavu bojové pohotovosti, sluníčko praží jako v srpnu v pravé poledne, takže cwakám a cwakám..... 

Po nabažení se venkovními prostorami zkoumám blíže administrativní budovu a šatny. Je tam sice nehorázný nepořádek a zápach, ale srdnatě lezu do jámy lvové.
Úplně vidím partu mydlících se černých horníků a ve vedlejší budově sekretářky, poletující mezi kancelářemi, aby si daly kávičku a trošku podrbaly:-))
Současná vizuální skutečnost je daleko temnější, ale tehdá bych tu zase nemohl fotit, abych se nezapletl do špionáže a dvacet let natvrdo, jménem Republiky, buch! Hahaha.
Procházím koupelny, které jsou na 3 patra. Snažím se něco vyfotit, ale je tu šero…něco cwaknu snad mě za to na Photoextractu nezahluší.:-)
Plně mě pohlcuje atmosféra. Dokonce jsem zabloudil a nevím jak ven.
Asi po čtvrt hoďce nacházím konečně východ a přesunuji se do administrativní budovy.






Jak zjišťuji, jsou tu jen bývalé kanceláře. Vše železné je pryč, doba je zlá a sběrny platí…. Procházím jednotlivé místnosti, utvořím pár záběrů a zrovna když si říkám, že by to bylo i na foto-serii se mi ozve za zády: „Co mě lezeš do kvartýru bohatýre?!“ Po malé diskuzi obdaruji „nájemníka“ zdejších místností dvackou na pivo a odcházím. Stejně toho začínám mít dost a žaludek se pomalu škruňkáním hlásí o své.......
Ještě u vrátnice fotím rozbité tovární hodiny a odcházím.

Zapadnu do nejbližší knajpy a objednávám jídlo a pivko, unaven, ale spokojen. Po ukonejšení hlasitě protestujících útrob odcházím na vlakáč.
Zanadávám si v duchu na drahotu, panující u Českých drah, usedám v bufetu a letmo procházím náhledy na displeji. Stejně to na monitoru bude vypadat jinak. Snad se něco povedlo.
Popíjím pivko - močku z kelímku a sleduji místní cvrkot.
U druhého hlásí příjezd očekávaného železného oře, tak spěšně odcházím, usedám do prázdného kupéčka a dávám nohy pohodlně na protější sedadlo. Snad bude klid. Toužím po tom, aby neotravoval žádný dotěrný důchodce. Snad bude zbožné přání vyslyšeno.....
Takže Ostravo já se loučím a určitě se ještě vrátím...........................................................

pondělí 6. prosince 2010

Paso doble

Dobšice -pohledem literáta a recenzenta


Sapík 2010 - podzim v Dobšicích u Znojma (malebné to obci s příčetným a lidským starostou - jev chválabohu šířící se -, který vernisáž podpořil svou přítomností) byl pro mě především potvrzením toho, že mezi samozvanými amatéry a takzvanými profesionály je rozdíl pouze v tom, jak jsou přijímáni odbornou veřejností; každá tvorba - i méně dobrá, než jsem měl možnost v Dobšicích zhlédnout - je odkrýváním a potvrzováním lidského údělu a také povznášením se nad něj.
V paměti mně utkvělo několik fotografií z mnoha, těch několik je však navždy; měl jsem dojem, snad i kýmsi potvrzený, že svými pracemi se neúčastnili všichni ohlášení přispěvatelé; Vláďu Havrana Smýkala jsem již znal - nevystavoval zde toho mnoho, taktéž Jarda Sklenář mi nebyl neznámý; z ostatních oceňuji výtečný portrét J. E. Friče (Básník zpívá blues), který je esencí tohoto barda, od Emira Chaliho, po jehož levé straně vystavovala Renata Hasilová, její černobílý snímek byl pozoruhodnou metaforou velkoměsta: záběr na vzájemně se křižující, proplétající se tramvajové koleje zasazené v dlažebních kostkách; vedle ní byly vystaveny výtečné fotky Zdenka Dvořáka z výlovu rybníka, z nichž zvláště jedna nebývale podněcovala představivost archetypální silou (jako by se Charón plavil po Styxu); o kus dál byly - jak bych to nazval? - intimní fotografie květin a hmyzu, vše v barvě, a ještě dál doleva byly umístěny fotografie podzemních chodeb: mimoděčné putování; nemohu opomenout benjamínka: Lukáše Smýkala, tíhnoucího k dokumentární fotografii - představil několik zajímavých záběrú, mnohoslibných do budoucna, bude-li na sobě pracovat: stylová čistota - neboli rukopis - ještě není vyzrálá, svébytná, to si však žádá čas a uspěchat to nelze; mezi Jardou Sklenářem a Vláďou Havranem Smýkalem se dobře vyjímala tvorba Elišky Vorlové jejíž tvůrčí poloha byla rozkročena mezi Arcimboldem a Boudníkem, to vše samovolně, bez epigonství, přítomný ekletismus však také - alespoň pro mě a v náznaku - svědčí o nacházení, hledání té pravé vyjadřovací polohy: jsem zvědavý, čím mě ona a Lukáš Smýkal překvapí příště: u talentovaných lidí stačí i krátký čas k tomu, aby se posunuli dál, anebo aby se zcela zničili, já však věřím - a dvojnásob u mladých lidí - v to lepší.
S Emirem Chalim, který byl střízlivý tak, jak já opilý, tedy zcela, jsme ještě v noci jeli do Brna: cesta je pro mě leporelem pocitú a kdo umí fotografovat fantazii, nechť se toho ujme; k Emirově cti podotýkám, že tento dobrý muž a opatrný řidič dopravil v pořádku domů jak mě, tak Standu Vodu s jeho přítelkyní; Standa s J. E. Fričem na vernisáži vystoupili s písněmi Boba Dylana - po nich zahrál na kytaru a zazpíval - ač nezván, ale přece právě o to jde - mladík, který představil zhruba desítku vlastních skladeb. A nebylo to špatné. A nejen tohle. Fotografie, fotografiky, milí lidé, známé tváře přátel, dobré pivo: to pro mě byla výstava sdružení MASO-X v Dobšicích u Znojma v hospodě u Sapíka, léta Páně 2010.




3.12.2010 v Seredi

Radek Dyma

čtvrtek 2. prosince 2010

hvězda

nechme zvony znít...


adventní....
trošku pro Michala....
(ta stará továrna by se Ti líbila)
víc pro nás všechny...

ať nepřeslechneme
zahlceni sněhem, adaptacemi koled
a zářícími reklamami
ty zvony v pozadí
na betlémské věži
co pro ty zní,
kdo čekají...
a věří...

středa 1. prosince 2010

Holka z plakátu...


.....

Je chladné mrazivé ráno.

Ledový chodník nutí chodce k opatrnosti a

stromy se prohýbají pod nánosem sněhu.

Kolem mne poletují sněhové vločky a z domu odnaproti

mne zdraví holka z plakátu.

.....

Svět se náhle zastavil.

I myšlenky umlkají a oceán vnitřního ticha se rozlévá po městě.

Najednou nevím, co je vnitřní a co vnější.

S každým krokem vstupuji do živé Přítomnosti a

vychutnávám si chuť polibku a teplo její dlaně.

.....

pátek 26. listopadu 2010

Dostižen civilizací

Skoro celý říjen jsem přemýšlel  jak vytvořím domácí úkol na Listopad - ,,můj přítel strom,,.Dlouho mě nic kloudného nenapadalo.Naštěstí  ještě na jednu sobotu vylezlo sluníčko a já vyrazil na skok do Lužánek. Bylo překrásně. Dokonce jsem ten den vůbec nefotil můj oblíbený post-industriální detail:-)))))

čtvrtek 25. listopadu 2010

underground

Když malíř Podzim ladí štětce...


.....

Obyčejná polní cesta na kraji lesa a studený vítr zvedající opadané listí.
Cesta je pokrytá stříbrnou jinovatkou
a polámaná stébla trav a listí mi křupou pod nohama...

.....

Vtom zřím šípkový keř, pokrytý nádhernými rudými šípky.
V mé mysli se probouzí vzpomínky na léto,
na vůni Tvých vlasů, na zářící oči...

.....

Zbyla jen vzpomínka a malá kytička šípků v mé ruce.
Naslouchám šepotu podzimu a
míchám barvy pro Tvé hnědé oči...

.....

středa 24. listopadu 2010

DOBŠICE 11/2010



Sešli jsme se zde, v moravské hospodě. Nedávno jsem na našem mateřském serveru PhotoExtract, na kterém jsme se kdysi poznali, zaslechl názor jednoho člověka, který uštěpačně a tak trochu opovržlivě prohlásil: po hospodách dnes vystavuje kdekdo. Ano, je to možné. Ale je na tom něco špatného, je na tom něco podřadného?
Nikoli. Česká a moravská hospoda je fenomén. Fenomén, který by si zasloužil pojednání z rukou mistra pera, jímž bohužel nejsem. Česká a moravská hospoda je srdcem společenského dění obce, místem, kde se scházíme, když potřebujeme něco projednat, místem, kde se chodíme občerstvit, podiskutovat s přáteli, je místem, kam chodíme dělat politiku – tedy starost o věci obce, místem, do kterého nejspíše v první řadě zavítá noha poutníka, který dorazil do obce a znaven touží po občerstvení a azylu. Zde, v moravské hospodě U Sapíka občerství nejen své tělo, ale i svou duši.

část proslovu našeho présidenta EMIRA CH. v Dobšicích...
za organizaci a práci,kterou s vernisáží měl mu za všechny účastněné děkuji!
havran

pondělí 22. listopadu 2010

How many roads must a man walk...





Bylo mi ctí a potěšením, kluci :-)
A bylo moc fajn.
Těžko se vybírá - jen tři fotky - z celého odpoledne,
a tak galerka u mě na webíku
a tady ozvěny kytary,
která mi ještě stále zní v hlavě
spolu se slovíčky z rozhovorů
a obrazy před očima.
Některé detaily se na fotkách ztrácejí v oblaku cigaretového dýmu,
ale to podstatné bylo zřetelné
i v osvětlení, kteřé vyžadovalo
ISO 1600 a vyšší...
Je dobré fotit pro lidi, jít za lidmi, být s lidmi a být lidmi :-)


---------------------------------------------------------------------------

čb najdete u mě na webíku

Moje malá cesta z města 2

Jak čas maluje




Co na to pan Edison?




Spravedlnost II.

Můj křest ohněm


Dovoluji si vložit svůj první příspěvek...

středa 17. listopadu 2010

Osamělý jezdec...


.....

Za svůj život ujdeme tisíce kilometrů a prošlapeme desítky bot,

ujedeme stovky tisíc mil a projedeme desítky pneumatik...

...a to všechno jen proto, abychom nakonec zjistili, že jsme neudělali jediný krok, neujeli jedinou míli.

.....

Toužíme po sjednocení a přitom jsme součástí Jednoty,

odcházíme a přitom nemáme kam...

...jak veselé, jak absurdní!

.....

Je tichá noc. Sedlám kovového oře a vyrážím opět na další cestu,

sám a s touhou v srdci...

.....